"Jestliže vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti." (1. Janova 1,9)

Vyznávání hříchů je nutná a zbožná praxe, která nám pomáhá přeorientovat svůj život na Boha a žít ve společenství s ostatními věřícími.

Apoštol Jan učí ranou církev o důležitosti vyznání v 1. Janově listě 1,9. Svůj dopis adresuje lidem, kteří tvrdí, že mají společenství s Bohem, ale žijí v hříchu: "Jestliže tvrdíme, že máme s ním společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nežijeme z pravdy." (1J 1,6) Apoštol Jan v celém svém spise vyzývá církev, aby chodila ve světle, jako je Bůh vesvětlo, a to sladěním víry a praxe prostřednictvím vyznání a pokání.

Jan píše 1. list Janův, aby pomohl nově věřícím zakusit duchovní společenství, které přichází, když jsou víra a činy člověka v souladu s Boží vůlí. Podobně jako apoštol Pavel v listu Korinťanům učí Jan nově věřící, jak činit pokání, když se do církve vkrádá hřích, a ukazuje lidem zpět na víru v Ježíše, Božího Syna, který nás očišťuje od každého hříchu. "Jestliže však chodíme pove světle, jako je on ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu" (1 Jan 1,7).

Jan zakládá své učení o vyznání na charakteru Boha, když říká: "Bůh je světlo a v něm není žádná tma." (1 Jan 1,5) Jan používá metaforu světla a tmy, aby postavil do kontrastu charakter Boha a charakter hříšného člověka.

Tím, že Jan popisuje Boha jako světlo, zdůrazňuje Boží dokonalost, Boží pravdu a Boží moc, která zahání duchovní temnotu. Světlo a tma nemohou zaujímat stejný prostor. Když se objeví světlo, tma zmizí.

Ježíš je Boží světlo, které vstoupilo do duchovní temnoty světa, aby odhalilo lidský hřích: "Světlo přišlo na svět, ale lidé si raději zamilovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé." (Jan 3,19) Kvůli svému hříchu lidé odmítli Ježíše jako svého zachránce. Milovali temnotu svého hříchu více než světlo Boží spásy. Milovat Ježíše znamená nenávidět hřích.

Bůh je pravdivý. jeho cesta je důvěryhodná. jeho zaslíbení jsou jistá. jeho slovu lze věřit. Ježíš přišel, aby zjevil Boží pravdu, aby rozptýlil klam hříchu. "A my víme, že přišel Boží Syn a dal nám rozum, abychom poznali toho, který je pravdivý" (1 Jan 5,20).

Boží světlo svítí na temnotu lidského srdce a odhaluje jeho hřích a zkaženost: "Srdce je nad jiné svůdné a zoufale nemocné, kdo mu může rozumět?" (Jeremiáš 17,9).

Jako světlo světa Ježíš osvětluje naše chápání dobra a zla a zjevuje Boží měřítko pro lidské jednání. Ježíš se modlí, aby jeho následovníci byli posvěceni, neboli odděleni od světa pro službu Bohu, tím, že přijmou pravdu Božího slova: "Posvěť je v pravdě, tvé slovo je pravda" (Jan 17,17).

Život, který je správně zaměřen na Boha, bude odrážet pravdu Božího slova tím, že bude naplňovat Boží plán lásky k Bohu a k druhým. "Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce." (Jan 15,10) "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás." (Jan 15,12).

V Boží lásce setrváváme, když opustíme cesty světa a následujeme Boží přikázání, když činíme pokání a přecházíme od života zaměřeného na sebe sama, který se honí za hříšnými požitky, k životu zaměřenému na Boha, který se těší z toho, že ho uctívá.

Bible nás učí, že není možné, abychom takovou změnu provedli sami. Naše srdce je tak zoufale hříšné, že potřebujeme transplantaci srdce (Ez 36,26). Jsme tak zcela pohlceni hříchem, že jsme uvnitř duchovně mrtví (Ef 2,1).

Potřebujeme nové srdce, které je ohebné a poddajné Božímu vedení. Potřebujeme nový život, který je veden a řízen Božím Duchem. A potřebujeme prostředníka, který by obnovil náš vztah s Bohem.

Naštěstí nám Bůh poskytuje to, co si sami nedokážeme zajistit (Jan 6,44; Ef 3,2). Ježíš je naším prostředníkem. Ježíš říká apoštolu Tomášovi, že on je cesta k Otci: "Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jan 14,6).

Když věříme v Ježíše, dostáváme věčný život: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16).

Bůh nám poskytuje nový život skrze Ducha svatého: "Amen, amen, pravím vám, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch." (Jan 3,5-6) Duch svatý slouží jako náš průvodce, který nás uvádí do Boží pravdy, pomáhá nám žít podle Boží vůle, když se učímepodřídit se jeho vedení: "Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy" (Jan 16,13).

Jan píše své evangelium, aby povzbudil lidi k víře v Ježíše a k přijetí věčného života: "Ale toto je napsáno, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu" (Jan 20,31).

Jan ve svých listech vyzývá církev k pokání, k odvrácení se od hříchu a temnoty, k opuštění tužeb světa, k opuštění hříšných tělesných tužeb a k životu v souladu s Boží vůlí. Jan opakovaně připomíná církvi, aby opustila svět a žila v souladu s Boží vůlí.

"Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li někdo svět, není v něm Otcova láska. Neboť všechno, co je ve světě - touhy těla, žádosti očí a pýcha majetku - není od Otce, ale je ze světa. A svět pomíjí i se svými žádostmi, ale kdo plní Boží vůli, zůstává navěky" (1 Jan 2,15-17).

Jan se opět obrací k jazyku světla a tmy, aby vyzval církev, aby se odvrátila od nenávisti šířené světem k Boží lásce, která podporuje vzájemnou lásku: "Kdo říká, že je ve světle, a nenávidí svého bratra, je stále ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není v něm příčiny k pohoršení. Kdo však nenávidí svého bratra, je ve tmě a chodí vea neví, kam jde, protože mu tma oslepila oči" (1 Jan 2,9-11).

V průběhu dějin církev opouštěla lásku k Bohu a přistupovala na pokušení světa. Vyznání je prostředkem boje s touto hříšnou tendencí v nás samých. Ti, kdo žijí podle Božích měřítek, žijí ve světle, jako je Bůh ve světle. Ti, kdo žijí podle světských měřítek, se podílejí na temnotě světa. Jan vyzývá církev, aby zůstala věrná svým měřítkům.povolání, aby svým životem oslavovali Boha a opustili étos světa.

Když si všimneme, že náš život neodráží Boží lásku, měli bychom se obrátit k vyznání a pokání. Prosit Božího Ducha, aby za nás bojoval, pomáhal nám odolávat pokušení hříchu a odpustil nám, když podlehneme touhám svého těla.

Když Boží lid žije podle světských měřítek - hledá osobní potěšení skrze uspokojování sexuální touhy, nebo žije ve stavu neustálé nespokojenosti, protože je nespokojený se svou prací, rodinou, církví nebo hmotným majetkem, nebo když se snaží najít osobní jistotu skrze hromadění bohatství místo v Kristu samotném - žijeme v tom, co je pro nás důležité.Žijeme v temnotě a potřebujeme, aby Bůh ozářil stav našeho srdce a odhalil hloubku našeho hříchu, abychom si vzpomněli na dech Boží vykupující milosti a znovu opustili nástrahy světa.

Vyznání hříchu není v křesťanském životě ojedinělým úkonem. Je pravda, že ke spásné víře dospíváme nasloucháním Božímu slovu (Římanům 10,17), čímž se nám dostává duchovního osvícení Božího měřítka pro náš život a přesvědčení, že jsme ho nesplnili (Římanům 3,23). Skrze usvědčení z hříchu nás Duch svatý vede k pokání a přijetí milosti, kterou nám Bůh dává k dispozici skrzesmíření Ježíše Krista (Ef 2,4-9). Je to Boží spásná milost, díky níž vyznáváme Bohu své hříchy a Ježíš nám připisuje svou spravedlnost (Řím 4,22).

Je také pravda, že pravidelným vyznáváním svých hříchů Bohu rosteme v posvěcující milosti. Rosteme v pochopení hloubky hříchu a dechu Ježíšova vykoupení. Rosteme v ocenění Boží slávy a jeho měřítek. Rosteme v závislosti na Boží milosti a životě jeho Ducha v nás. Pravidelným vyznáváním svých hříchů Bohu si připomínáme, že krev, kterou za nás Kristus prolil, je pro nás důležitá.pokrývá mnoho hříchů - minulých, současných i budoucích.

Pravidelné vyznání není odmítnutím Ježíšova díla na kříži, ale projevem naší víry v Boží posvěcující milost.

Pravidelným vyznáváním svých hříchů Bohu si připomínáme milost, kterou jsme obdrželi skrze Ježíšovo vykoupení. V srdci si uchováváme pravdu Božího zaslíbení o Ježíši, našem Mesiáši: "Jistěže nesl naše bolesti a nesl naše trápení, ale my jsme ho považovali za zasaženého, zasaženého Bohem a trpícího. Ale on byl proboden pro naše přestoupení, byl rozdrcen pro naše nepravosti, na němbyl trest, který nám přinesl pokoj, a jeho ranami jsme uzdraveni. A my jako ovce jsme zabloudili, obrátili jsme se - každý na svou cestu - a Hospodin na něj vložil vinu nás všech" (Iz 53,4-6).

Musíme si zvyknout na zpověď a pokání, ne jako na podmínku spravedlnosti, ale jako na prostředek, jak zmařit duchovní temnotu, přeorientovat se na Boha a na společenství s církví.

Jan vyzývá lid církve, aby se zamyslel nad Boží spravedlností (světlem) a svou hříšností (temnotou). Jan vyzývá duchovní děti, které má na starosti, aby si uvědomily hřích, který je vlastní lidskému bytí. "Říkáme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a pravda v nás není" (1 Jan 1,8). Boží pravda odhaluje náš hřích.

Když se učím Boží slovo nazpaměť, skrývám Boží pravdu ve svém srdci a poskytuji Božímu Duchu munici, s níž může vést válku proti pokušením mého srdce. Když mě mé srdce začne klamat a toužit po věcech tohoto světa, Boží slovo přikročí k akci a připomene mi Boží normy a připomene mi, že mám v Božím Duchu zastánce, který pracuje v můj prospěch a pomáhá miOdolávám pokušení. Spolupracuji s Božím Duchem, když naslouchám Božímu slovu, podřizuji se vedení Ducha a odolávám svým hříšným touhám. Bojuju proti Božímu Duchu, když se oddávám touhám svého těla.

Jakub popisuje pokušení takto: "Ať nikdo neříká, když je pokoušen: 'Jsem pokoušen od Boha', neboť Bůh nemůže být pokoušen zlým a sám nikoho nepokouší. Ale každý člověk je pokoušen, když je váben a sváděn svou vlastní touhou. Když pak touha počne, rodí hřích a hřích, když je plně rozvinut, plodí smrt" (Jak 1,13-15).

Když se poddáváme touze, hřešíme proti Bohu. Kráčíme v temnotě. V takovém stavu nás Bůh zve ke zpovědi a přijímá nás svou milostí.

V našem vyznání je naděje. Když vyznáváme své hříchy, rušíme svou oddanost světu a jeho porušeným normám. Znovu se sjednocujeme s Kristem. "Chodíme ve světle, jako je on ve světle." Jan vyzývá církev, aby vyznala své hříchy s vědomím, že skrze Ježíšovu smírnou oběť je k dispozici odpuštění. Ježíš nám připomíná, že satan zamýšlí naši zkázu, ale Ježíš zamýšlí náš život."Zloděj přichází jen krást, zabíjet a ničit. Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti" (Jan 10,10).

Nemá smysl snažit se skrývat své hříchy zakrýváním vlastních chyb. "Kdo skrývá svůj hřích, tomu se nedaří." (Přísloví 28,13) "Zakrývání" mimochodem znamená smíření. Ježíš svou krví plně přikrývá naše hříchy. Nikdy nemůžeme plně napravit své chyby. Potřebujeme Boží milost, a proto nás Bůh zve ke zpovědi a připomíná nám, že "jestliže vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy." (Přísloví 28,13).a očistil nás od každé nepravosti" (1 Jan 1,9).

Bůh je věrný a odpouští. Nesdílí naši nestálost. Nemusíme přemýšlet, zda k nám bude Bůh milostivý, když k němu přijdeme ve zpovědi. Nemusíme si zoufat nad svou hříšností ani přemýšlet, zda nás za naše odpustky nezlomí trest. Bůh "je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy".

Spravedlivý trest za naše hříchy byl již splněn v Ježíši. Jeho krev za nás vykoná zadostiučinění. My nemůžeme udělat nic, abychom splnili Boží spravedlnost za naše hříchy, ale Ježíš může a už to udělal, jednou provždy na kříži. Ježíš splnil spravedlivý trest za naši nespravedlnost, a proto leťme ke zpovědi s vědomím, že naše žádost o rozhřešení již byla splněna v Ježíši.

Bůh je věrný a spravedlivý, aby odpustil. Nebude vyžadovat pokání. Naše pokání bylo splněno v Kristu. Nebude vyžadovat další život za hřích, Ježíš je náš beránek, naše oběť, naše smíření. Boží spravedlnost byla splněna a nám bylo odpuštěno, proto vyznejme Bohu své hříchy a přijměme jeho pokoj a rozhřešení. Ať je vaše srdce nezatížené, protože Bůh je věrný, aby odpustil.

Když Bohu vyznáváme své hříchy, očišťuje nás od veškeré nepravosti skrze krev beránka. Bůh nám připomíná, že máme přičtenou Kristovu spravedlnost. Vyznání je časem, kdy si připomínáme, že před Bohem stojíme v milosti Ježíše Krista. I když jsme na něj ve své slabosti zapomněli, On na nás nezapomněl ani nás neopustil. Můžeme věřit, že dodrží svůj slib, že nás očistí od hříchů.veškerou nespravedlnost.